Ultrasport Sokolov

Kde jsou ty časy, kdy byly české ultraběžkyně považovány některými z pisatelů za jakousi půvabnou ozdobu mužského reprezentačního týmu. Tentokrát na sebe strhly pozornost nejen svými půvaby, ale hlavně svými výkony.

MS a ME v běhu na 24 hodin letos proběhlo blízko 2351 m vysokého alpského vrcholu Grimming v městečku Wörschach. Červencový termín přinesl do tohoto rakouského městečka celkem extrémní počasí. Přes den ostré slunce, před nímž se nebylo kam skrýt, a teploty šplhající ve stínu ke třiceti stupňům Celsia a v noci bouřky s několikaminutovými přívalovými dešti. Na tohle počasí doplatilo několik favoritek, a tak se otevřela cesta k úspěchu pro další týmy.

Vzhledem ke zdravotnímu stavu (problémy s kolenem po červnové dvanáctihodinovce ve Stromovce) nebylo možno počítat s dobrým výkonem od Dáši Hůrkové. Od začátku z velké části chodila a snažila se alespoň přispět do týmu co největší sumou kilometrů.

Obě zbývající děvčata, Míša Dimitriadu i Martina Judová, však nasadila pěkné tempo a postupně se propracovávala výsledkovou listinou dopředu. Ani jedné z nich se nevyhnuly problémy, jako se v takovémto závodě nevyhnou nikomu, ale zdárně je překonaly a dál se rvaly s úzkou a často doslova ucpanou tratí mistrovského závodu.

Po polovině závodu se přiblížila možnost dobrého umístění družstva a Míša i Martina stále útočily na český rekord. Za svítání (po 16 hodinách) pravděpodobnost překonání českého rekordu narostla geometrickou řadou. Zvláště na Míšu byl skvělý pohled. Jakoby zrovna vyběhla a neměla v nohách dvě třetiny dne. Ani Martina se ale nenechávala zahanbit a stále si držela tempo ohrožující český rekord. Dáša touto dobou už opravdu jen chodila a několikrát jen silou vůle překonala touhu ze závodu odstoupit. Nešlo jen o bolestivé koleno, ale také o kondici, které léčením kolene a vynecháním tréninku dost poztrácela. Stálo by asi za zvážení, zda nemít v týmu ženy čtyři. Stát se může cokoliv a na běžkyně by tak nebylo naloženo neuvěřitelně zatěžující břemeno nutnosti doběhnout pro tým, téměř za každou cenu.

V neděli v deset hodin dopoledne, tedy po 20 hodinách už měla Míša za sebou sto mil a neúprosně se blížila k národnímu rekordu. Otevřela se tu ale i další možnost – atakovat hranici dvou set kilometrů. Stále byla radost pohledět na to, jak Míša běží. V podpůrném týmu zavládla elektrizující atmosféra.

Navíc se tři hodiny před koncem závodu ukázalo, že v evropském pořadí ženských týmů jsou Češky šesté s pouhou osmikilometrovou ztrátou na v té době třetí domácí závodnice. Vidina medaile rozeběhla i Dášu. Paradoxně právě to, že pošetřila síly chůzí, jí pomohlo k závěrečnému zrychlení.

Dvě hodiny před cílem už měla Míša v kapse český rekord a dvěstě kilometrů bylo v dohlednu. Navíc se ztráta družstva na bronzové medaile snížila na necelé tři kilometry.

Na poslední hodinu si pak naše reprezentantky nechaly to nejlepší. (Na třetí Nizozemky ztrácely zhruba 150 m.) Míša běžela jakoby se snad ani nedotýkala země. Dáša s ušetřenými silami běhala něco přes 1063 m dlouhé okruhy kolem sedmi minut, přesto ji Míša stále předbíhala. Po přestálé krizi se rozběhala i Martina, a tak byl na Češky fascinující pohled. Na okruhu v té době skutečně běhalo už asi jen deset žen, mezi nimi všechny tři Češky! Za poslední hodinu nandaly holky Holanďankám desetikilometrovou porci. Mohly se tedy po právu radovat z historické bronzové medaile z Mistrovství Evropy. Míša s přehledem překonala dvousetkilometrovou hranici a Martina se také přehoupla přes, teď již bývalý, český rekord.

Při vyhlášení se pak musely Češky obrnit trpělivostí a dobojovat svůj mušketýrský souboj až do konce, když organizátoři vyhlásili výsledky ME týmů součtem šesti závodnic namísto stanovených tří. Po vyjasnění tohoto faux pas se vyhlášení zopakovalo na konci slavnostního ceremoniálu. Jak se říká: to nejlepší nakonec.

Čeští muži odvedli svůj standart. Čtyři z nich překonali dvousetkilometrovou metu. Škoda jen zranění Jirky Krejčího, který se pohyboval na hranici první desítky MS a ještě v osmnácté hodině měl rozběhnuto na 250 km.